OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nepreniknuteľná hmla vládne mrazivému ránu. Režúci chlad núti k pohybu. Slnko práve vychádza. Mliečne chuchvalce sa lenivo prevaľujú cez úbočia. Nikde žiadny pohyb... žeby ešte všetko spalo? Vlastné kroky sú jediný zvuk, ktoré ľudské uši dokážu zachytiť. Hmla hustne. Ticho vnímaš ešte intenzívnejšie. S ťažkosťami prehĺtaš sliny. Kráčaš. Chlad, hmla, šero. Stojíš. Hmlou sa rozliehajú rozostrené tóny. Čo to je? Kráčaš. A opäť stojíš. ČO TO JE?
Príchod. Príchod mrazivej smrti. Severskej melodickej smrti. HYPOCRISY.
„In the dimension beyond the twilight
A soul is waiting to be reborn
After a lifetime of repenting sin
A new life is about to begin“
Tóny úvodnej „Born Dead Buried Alive“ pripomenú ROTTING CHRIST a ich atmosferický skvost „Genesis“.
„But something went wrong that fateful night
And the cosmos went berserk
A fusion of the heavens
And the sphere where the dark ones lurk“
No bolo by veľkou chybou označiť týchto Švédov (bubeník v momentálnej zostave je síce rodený Nór, ale má jednoducho smolu – väčšina vyhráva) nálepkou atmosferický metal. To dokazuje nasledujúca „Eraser“. Melodický death metal vytiahnutý rovno z mrazničky. Pri počúvaní omŕzajú uši – bez poriadnej čiapky je to fakt hazard – ale nie a nie napočúvať sa tohto kúsku. Mal som možnosť zhliadnúť aj live záznam z Wackenu. Zabíjal melodikou. Za momentálnych kráľov melodického death metalu asi väčšina poslucháčov považuje IN FLAMES. „Pokrytecká“ odrhovačka „Stillborn“ kľudne mohla byť na ich predposlednom albume „Reroute to Remain“. Síce by tam mierne vytŕčala, ale inak by vcelku zapadla. Rozdiel je hlavne v tom, že IN FLAMES už zďaleka nie sú to, čím bývali, zatiaľ čo HYPOCRISY pokročili míľovými krokmi vpred. Aj keď miestami robia to isté, výsledok je úplne iný. Stačí si zobrať takú „Dead Sky Dawning“. Opäť chytľavý odrhovačkový refrén, no skladba toho ponúka podstatne viac ako len prvoplánovaný primitívny pokus o natlačenie sa do učí poslucháča. Navyše „hitovky“ sú podopĺňané (alebo skôr naopak?) majestátnymi záležitosťami typu „The Abyss“ alebo „The Departure“, ktorých severskú atmosféru mohli kľudne použiť hudobníci na dlhodobé uskladnenie rýchlo kaziaceho sa polotovaru, no na rozdiel od nemenovaných kolegov (AMON AMARTH) tak z mne neznámych príčin neurobili.
Vcelku zaujímavá je sci-fi tématika albumu, posúvajúca textovú zložku ďalej od klasických death metalových vôd. Časť textov údajne napísal Dan Swanö. K hudbe pasujú viac ako dobre, zdatne dopĺňajú celkovú atmosféru, no v konečnom dôsledku nejde o nič svetoborného, ale latka sa rozhodne nepodlieza.
Som rád, že kapela okolo Petera Tägtgrena sa nezastavila na jednom mieste a nepustila sa do bezhlavého ryžovania po vzore kolegov IN FLAMES. Vlastne by som asi ani nemal spomínať tieto dve kapely v jednej vete, keď si uvedomím, akým vývojom HYPOCRISY prešlo napríklad od takého „The Fourth Dimension“. HYPOCISY momentálne produkujú jednoznačne hodnotnejšiu a zaujímavejšiu hudbu. Atmosférou sa to ani nedá porovnávať. Neoslovia s ňou síce až toľko ľudí, ale asi si to ani nekladú ako hlavný cieľ ich tvorby. Otázne len bude, do akej miery sa bude dať kvalitná štúdiová práca preniesť na svetové pódia.
No žlč som si už vylial, tak ešte rýchlo zhrnúť „The Arrival“. Zabudnite na „Catch 22“. Je tu nové HYPOCRISY. Mrazivé, atmosferické, melodické a hlavne smrtiaco chytľavé.
Zabudnite na „Catch 22“. Je tu nové HYPOCRISY. Mrazivé, atmosferické, melodické a hlavne smrtiaco chytľavé.
8 / 10
Peter Tägtgren
- spev, 7-strunná gitara a klávesy
Lars Szoke
- bicie
Michael Hedlund
- basgitara
1. Born Dead Buried Alive
2. Eraser
3. Stillborn
4. Slave To The Parasites
5. New World
6. The Abyss
7. Dead Sky Dawning
8. The Departure
9. War Within
A Taste Of Extreme Divinity (2009)
Don't Judge Me (single) (2008)
Virus (2005)
Virus (EP) (2005)
The Arrival (2004)
Catch-22 (2002)
10 Years Of Chaos And Confusion (compilation) (2001)
Live & Clips (DVD) (2001)
Into The Abyss (2000)
Hypocrisy (1999)
Hypocrisy Destroys Wacken (live) (1999)
The Final Chapter (1997)
Abducted (1996)
Carved Up (single) (1996)
Maximum Abduction (EP) (1996)
HYPOCRISY / MESHUGGAH (split) (1996)
The Fourth Dimension (1994)
Inferior Devoties (EP) (1994)
Osculum Obscenum (1993)
Pleasure Of Molestation (EP) (1993)
Penetralia (1992)
Rest In Pain (re-recorded demo) (1992)
Rest In Pain (demo) (1991)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 40:22
Produkce: Peter Tägtgren
Studio: Abyss Studio
Oproti předchozí desce „Catch 22“, citelně ovlivněné Peterovým bočním projektem PAIN, je tento počin švédských HYPOCRISY tak trochu výletem do minulosti především k desce „Hypocrisy“, i když ingredience minulé „Catch 22“ tu jsou také cítit a dokonce se zde občas připomíná i doomově laděná „The Fourth Dimension“. Někoho možná tento návrat potěší, já však příliš nadšen nejsem. Ne snad proto, že by se mi starší tvorba HYPOCRISY nelíbila, spíš naopak. Problém je v tom, že i přes nesporné kvality jednotlivých kompozic (především líbivá „Erased“ nebo nadupaná „New World“ rozhodně stojí za poslech) vyznívá album jako podivný slepenec dosti nesourodých skladem a působí spíš jako podivná kompilace. Tento dojem navíc podporuje i zařazení skladby „The Abyss“, bonusové klipovky z alba „The Fourth Dimension“, a to v podstatě nezměněné podobě. Opravdu nevím jak to Peter a jeho kumpáni mysleli. Pokud měla být tahle deska jakousi retrospektivou tvorby HYPOCRISY, pak dobrá, ale pokud to měl být další krok na jejich cestě, pak to byl rozhodně krok zpět. Nezbývá než počkat co ukáže budoucnost.
-bez slovního hodnocení-
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.